CO SE JINAM NEVEŠLO

Category archive

Mafie

Mafie II: Salvatore Maranzano

Mafie

Do New Yorku dorazil tento rodák z malé ho sicilského městečka Castellammare del Golfo v roce 1925. Vyslal ho sem vládce celé Sicílie, don Vito Cascio Ferro, aby sjednotil italskou mafii v USA a dostal ji pod kontrolu právě dona Vita. Ferro byl ovšem při Mussoliniho tažení proti sicilské mafii zatčen a uvězněn, takže se Maranzano rozhodl, že americké mafii bude vládnout sám.

Usadil se v Brooklynu a nejprve vybudoval svůj legální byznys v obchodu s nemovitostmi. Zároveň už však organizoval svou vlastní armádu složenou výhradně z castellammareských. Oni totiž kluci z Castellammare byli takovou hodně semknutou skupinou. Za všech okolností drželi spolu, spojovala je pýcha na rodné město a kluci z Palerma jim moc nevoněli.

Maranzano byl výraznou osobností, obdařenou velitelskými schopnostmi i zvučným a přesvědčivým hlasem. Navíc se jako jeden z mála členů ctihodné společnosti mohl pochlubit kultivovanými zájmy a touhou po vědění.

Caesar a Machiavelli

Než se sčuchl s mafií, studoval na kněze a nechybělo mnoho, aby utrpěl i univerzitní vzdělání. Jeho největším vzorem byl Julius Caesar. Znal spoustu podrobností ze života imperátora a o jeho válečných taženích. Ve svém brooklynském domě Caesarovi dokonce vyhradil jeden kompletní pokoj s knihami a antickými bustami. Nelze se tedy divit, že se mu brzy začalo v podsvětí přezdívat „Malý Cézar“.

Za zmínku stojí, že Maranzano hovořil šesti jazyky, práce o starém Římu četl v latině a latinskými a řeckými citáty často oblažoval i své podřízené. Číslem dvě na jeho seznamu oblíbenců byl nepřekvapivě Machiavelli. Snažil se řídit jeho radami a k jeho nejoblíbenějším patřila tato věta: „Násilné činy nutno všechny provést rázem, protože když netrvají dlouho, dříve přebolí. Kdežto dobrodiní nutno prokazovat kapku po kapce, aby je lidé lépe vychutnali.“

Jakmile se Salvatore cítil dostatečně silný, dal se do obchodu s kořalkou. A jelikož karty v oboru byly v té době už rozdány, vrhl se Maranzano především na kořalku Bosse Joea Masserii. Škodil mu, kde se dalo, přepadával a kradl jeho dodávky, přetahoval Masseriovy odběratele.

To nemohlo zůstat bez odezvy. V roce 1928 Boss Joe přikázal, aby mu všichni castellammareští zaplatili poplatek. Když odmítli, nechal jednoho z nich zavraždit. Následovali další mrtví v ostatních městech po celé zemi. Maranzano zareagoval ještě tvrdšími útoky na Masseriovo zboží. Boss Joe, zahnaný stupňujícími se provokacemi do kouta, nakonec dospěl k osudovému rozhodnutí – vyřkl nad celým klanem z Castellammare ortel smrti.

Krátce nato vtrhlo do brooklynských uliček, obývaných Maranzanovými lidmi, trestné komando a rozpoutalo ve výčepech, restauracích a hospůdkách krvavou lázeň. Tak vypukla tzv. castellammareská válka.

Jak dopadl masakr, v němž na straně Masserii bojovali například Luciano, Genovese, Costello, Albert Anastasia či Carlo Gambino, si povíme příště. A taky o tom, že když se dva perou, směje se ten třetí, i když mu to s přeříznutým lícním svalem moc nejde.

Mafie I: Joe Masseria

Mafie

Historie americké mafie začíná někdy v roce 1890. V New Orleans se jmenovala Mano nera, Černá ruka, a šéfovali ji bratři Mantrangové ze Sicílie. Coby zkušení zelináři brzy ovládli místní trh a zanedlouho už žádná loď nesložila v přístavu svůj náklad, aniž by nejdříve zaplatila za ochranu. Své všimné inkasovala také policie a tak to chodívá prakticky dodnes.

První střet

Našli se však i poldové, kteří svou práci brali poctivě. Neworleanský policejní prezident Hennessy shromáždil proti bandě důkazy a předal je prokurátorovi, aby vypracoval žalobu. Den před zasedáním poroty už ale Hennessy nedošel domů. Kdosi ho na ulici zastřelil. Zatčeno bylo devatenáct italoameričanů (říkalo se jim hanlivě „dagos“), soud ovšem odsoudil jen tři, a to ještě s nízkými tresty, neboť důkazy a svědectví nebyly nic moc.

Starousedlíky výsledek příliš neuspokojil. Dostavili se v hojném počtu k místnímu vězení, domnělé zločince si vytáhli, dva ubili a pověsili na kandelábry, devět jich zastřelili, dalších pět vězňů zemřelo na zranění později. Byl z toho mezinárodní skandál. Média to všechno pěkně nafoukla, slovo „mafie“ se začalo skloňovat ve všech pádech a začalo platit jako označení pro všechny Italy. Padly dokonce návrhy na zákaz italské imigrace a Itálie obvinila Američany z rasismu. Spojené státy nakonec zaplatily odškodné 25 tisíc dolarů, ale karty už byly rozdány. Americká veřejnost nenáviděla Italy, a ti se tedy ještě více semkli a začali se starat o sebe tak, jak byli zvyklí ze Sicílie.

Číňan přichází

Za této situace přibyl do New Yorku šestnáctiletý Giuseppe Masseria (1886–1931), rodák ze sicilské Marsaly. Byl víceméně na útěku, jelikož doma už stihl zabít nějakého maníka. V nové vlasti se jej však krajané ochotně ujali. Změnil si jméno na Joe a brzy nastoupil službu ve familii bratří Morellů ve funkci vyděrače, výpalníka, zloděje a lupiče.

Joe byl rasistický násilnický primitiv, nevěřil nikomu jinému než Sicilanům, odmítal spolky s Iry nebo Židy. Velice rád a často jedl, časem ztloustl až tak, že mu z očí zbyly štěrbinky a ti odvážnější mu říkali Číňan.

Morellovic gang si prošel standardním vývojem a po uvěznění několika vůdců se strhla válka o převzetí moci. V ní stál Masseria na straně Cira Terranovy proti poslednímu z Morellů a Roccovi Valentimu. Stručně řečeno – vlastně všichni umřeli. Valentiho nakonec sejmul Salvatore Lucania, ambiciózní a šikovný mladík, jehož talentu si Masseria včas všiml a přetáhl jej na svou stranu. Chlapec se později proslaví jako Lucky Luciano a jednoho dne zakroutí Masseriovi krkem. Ale na to ještě přijde řeč.

Zlaté časy

Od roku 1922 byl tedy Boss Joe nejmocnějším zločincem v New Yorku. Ovládal obchod s alkoholem, drogami, prostituci i hazard. Pod jeho vedením pracovaly budoucí hvězdy Albert Anastasia, Vito Genovese, Frank Costello, Carlo Gambino nebo zmíněný Luciano.

Všechno šlo poměrně hladce. Ale jen do chvíle, kdy se na scéně objevil další silný hráč – Salatore Maranzano. Toho si necháme na příště.