Mafie III: Castellammareská válka

Mafie

Je rok 1929 a my se vracíme do New Yorku, který stojí na prahu největší války gangů v historii. Na jedné straně stojí dosavadní vládce místního podsvětí Joe Masseria, na straně druhé čerstvá castellammarská krev pod vedením Malého Cézara Salvatore Maranzana. Připomeňme, že Maranzano celkem nevybíravě začal usilovat o své místo na slunci na úkor Bosse Joea, což se mu pramálo líbilo.

Válečný stav

První zabíjení zahájil Boss Joe. Popravil pro výstrahu několik castellammarských, neboť mu odmítli odvádět desátky ze svých kšeftů. Na tohle už musel Maranzano odpovědět, a tak vypukla dva roky trvající vyvražďovačka, během níž zařvalo v ulicích na dvě stě gangsterů.

Štěstěna je vrtkavá a nejinak tomu bylo i v této válce. Během prvního roku bojů dostával na prdel především Maranzano, ztratil údajně kolem padesáti lidí. Pak se mu ale povedlo sundat několik důležitých Masseriových mužů a karta se začala obracet. Přeběhlictví bylo na denním pořádku, nicméně mnoho střelců stále váhalo, na kterou stranu se přidat.

Jak už jsme si řekli, na obou stranách bojovala jména, která se později výrazně zapsala do historie amerického organizovaného zločinu. Na straně Bosse Joea to byl také Salvatore Lucania alias Charlie Luciano a jeho židovští kamarádi Meyer Lansky a Bugsy Siegel. Byli to bystří hoši, takže včas pochopili, která strana nakonec vyhraje. Rozhodli se Masseriu opustit a začali vyjednávat s Maranzanem. Ten ovšem nebyl žádné jelito a jako podmínku si stanovil, že Luciano musí sejmout svého šéfa Masseriu. A pak že se uvidí.

Dvacet kulek

Zas až tak moc se Luciano asi angažovat nechtěl a nějakou dobu se snažil úkolu vyhnout. Ale tak dlouho se chodí se džbánem, až vás Maranzanovi kluci pozvou do opuštěné garáže a tam vám připomenou, co jste slíbil. Charlie dostal takovou nakládačku, že kdyby ho nenašla nad ránem pohozeného na pláži policejní hlídka, bylo by po něm. Na památku si odnesl padesát stehů, přeříznutý lícní sval a spadlé oční víčko. Fešák už z něj nikdy nebyl. Zato dostal od Meyera prima přezdívku „Lucky“.

Zcela nový ošklivý Lucky Luciano si vzal garážovou domluvu k srdci a 15. dubna 1931 pozval svého šéfa Masseriu na dlabanec do restaurace Nuova Villa Tammaro na Coney Islandu, kterážto hospoda patřila Lucianovu kamarádovi. Vyhlášený jedlík Joe nikdy nepohrdl chutným soustem, a tak šli. Někde mezi pátým a šestým špagetovým chodem poplácal Luciano bosse po rameni a odskočil si na toaletu. Asi nebude překvapením, že do místnosti vstoupili čtyři hoši a nadělali z Bosse Joea mrtvolu. Schytal šest kulek, dalších čtrnáct se pak našlo různě v obložení a nábytku. Identitu střelců prozradil až o padesát let později Meyer Lansky – stříleli Bugsy Siegel, Joe Adonis, Albert Anastasia a Vito Genovese. V okamžiku, kdy se Lucky Luciano vracel s nacvičeným překvapeným výrazem z WC, byli už dávno v prachu. Castellammarská válka tímto skončila. Ještě chvilku se vraždilo, ale všem už bylo jasné, že nejmocnějším vládcem zločineckého světa ve Státech se stal Salvatore Maranzano. Příště si povíme, proč mu to dlouho nevydrželo.