Mafie II: Salvatore Maranzano

Mafie

Do New Yorku dorazil tento rodák z malé ho sicilského městečka Castellammare del Golfo v roce 1925. Vyslal ho sem vládce celé Sicílie, don Vito Cascio Ferro, aby sjednotil italskou mafii v USA a dostal ji pod kontrolu právě dona Vita. Ferro byl ovšem při Mussoliniho tažení proti sicilské mafii zatčen a uvězněn, takže se Maranzano rozhodl, že americké mafii bude vládnout sám.

Usadil se v Brooklynu a nejprve vybudoval svůj legální byznys v obchodu s nemovitostmi. Zároveň už však organizoval svou vlastní armádu složenou výhradně z castellammareských. Oni totiž kluci z Castellammare byli takovou hodně semknutou skupinou. Za všech okolností drželi spolu, spojovala je pýcha na rodné město a kluci z Palerma jim moc nevoněli.

Maranzano byl výraznou osobností, obdařenou velitelskými schopnostmi i zvučným a přesvědčivým hlasem. Navíc se jako jeden z mála členů ctihodné společnosti mohl pochlubit kultivovanými zájmy a touhou po vědění.

Caesar a Machiavelli

Než se sčuchl s mafií, studoval na kněze a nechybělo mnoho, aby utrpěl i univerzitní vzdělání. Jeho největším vzorem byl Julius Caesar. Znal spoustu podrobností ze života imperátora a o jeho válečných taženích. Ve svém brooklynském domě Caesarovi dokonce vyhradil jeden kompletní pokoj s knihami a antickými bustami. Nelze se tedy divit, že se mu brzy začalo v podsvětí přezdívat „Malý Cézar“.

Za zmínku stojí, že Maranzano hovořil šesti jazyky, práce o starém Římu četl v latině a latinskými a řeckými citáty často oblažoval i své podřízené. Číslem dvě na jeho seznamu oblíbenců byl nepřekvapivě Machiavelli. Snažil se řídit jeho radami a k jeho nejoblíbenějším patřila tato věta: „Násilné činy nutno všechny provést rázem, protože když netrvají dlouho, dříve přebolí. Kdežto dobrodiní nutno prokazovat kapku po kapce, aby je lidé lépe vychutnali.“

Jakmile se Salvatore cítil dostatečně silný, dal se do obchodu s kořalkou. A jelikož karty v oboru byly v té době už rozdány, vrhl se Maranzano především na kořalku Bosse Joea Masserii. Škodil mu, kde se dalo, přepadával a kradl jeho dodávky, přetahoval Masseriovy odběratele.

To nemohlo zůstat bez odezvy. V roce 1928 Boss Joe přikázal, aby mu všichni castellammareští zaplatili poplatek. Když odmítli, nechal jednoho z nich zavraždit. Následovali další mrtví v ostatních městech po celé zemi. Maranzano zareagoval ještě tvrdšími útoky na Masseriovo zboží. Boss Joe, zahnaný stupňujícími se provokacemi do kouta, nakonec dospěl k osudovému rozhodnutí – vyřkl nad celým klanem z Castellammare ortel smrti.

Krátce nato vtrhlo do brooklynských uliček, obývaných Maranzanovými lidmi, trestné komando a rozpoutalo ve výčepech, restauracích a hospůdkách krvavou lázeň. Tak vypukla tzv. castellammareská válka.

Jak dopadl masakr, v němž na straně Masserii bojovali například Luciano, Genovese, Costello, Albert Anastasia či Carlo Gambino, si povíme příště. A taky o tom, že když se dva perou, směje se ten třetí, i když mu to s přeříznutým lícním svalem moc nejde.